Jednoho krásného letního dne u rodičů na zahradě s posledním miminkem v kočárku jsem si vzala do hlavy, že napíšu pohádku z prostředí Lužických hor. Linku příběhu nosím v hlavě pár let, ale čas sednout si a sepsat své myšlenky stále schází :-) Rozhodla jsem se tedy napsat pohádkový příběh na pokračování. Jak poplyne čas, děj se třeba ubere jiným směrem, ale tak to v životě chodívá.

Tuto pohádku věnuji svým dětem Ondrovi, Mikešovi a Petříkovi. Dále úžasným ženám Elišce, Marušce, Milence, Evičce a Elence.

"Mamko, já jsem tvoje jetelíčko, ty jsi moje sedmikráska" Mikeš 2023

O čtyřslístkové víle

Budu vám vyprávět příběh, který začal před mnoha babími léty. Vlastně úplný začátek napsal jeden tuze studený, mrazem malovaný a ledem vonící den. Zatím ještě vládnul podzim, ale do zimního slunovratu zbývalo pouhých sedm dní. Zima se však usadila v krajině dříve a přikryla ji bílou třpytivou dekou. A právě v tento mrazivý den se v jedné dřevěné chaloupce uprostřed Lužických hor narodila malá holčička. Od své maminky a tatínka dostala zvláštní jméno Vilemína.

Od prvních okamžiků jí začali říkat Vilenko a když se naučila běhat, často na ni volali jen krátce „Vílo!“ Holčička byla třetí dítko v pořadí. Na světě už čekali a těšili se na ni bráška Vendelín a sestřička Evelínka. O Vilenku se pomáhali starat a ukázali jí spoustu zajímavostí, které už stihli objevit, zatímco byla na houbách. Třeba, kde se rodí nejsladší jablíčka a nejčervenější třešně, jak borůvky umí barvit jazyk a jak dobrodružný je život v lese, v potůčkách a na loukách. Vendelín ji naučil zacházet s prakem, Evelínka se ujala výcviku v plavání a bruslení na rybníku nedaleko rodné chaloupky. Nejvíce ze všeho Vilenka milovala hru na hledání čtyřlístků na louce plné bílých jetelíčků. Měla totiž velké štěstí. Vždy stačilo zadívat se na palouček a čtyřlístky na ni samy mávaly svými oušky. Čtyřlístkové nadání bylo dáno Vilence do vínku krátce po narození, když se v chaloupce u rodičů objevila vzácná návštěva.

Doubková paní z Lužických hor přinesla holčičce dárek v dřevěné truhličce z dubové dřeva uzamčené klíčem ve tvaru čtyřlístku. Doubková paní vládla zdejší přírodě podobně jako Krakonoš v Krkonoších. Dohlížela, aby se správně střídala čtyři roční období, aby se dařilo stromům a zvířátkům, aby byl dostatek vody pro všechny, aby zdejší lidé přírodě pomáhali, chránili ji a neničili. Na oplátku za to mohli užívat všechny dary přírody, jak potřebovali. Doubková paní byla velmi moudrá a dobrotivá, maminka s tatínkem ji s úctou přivítali, vřele pohostili a dárek s poděkováním přijali.

„Až bude Vilence 14 let, pokazí se zdejší svět, truhličku jí předejte a více se neptejte.“

Tak pravila Doubková paní nad kolébkou a zmizela z chaloupky jako ranní mlha před slunkem. Rodiče truhličku ukryli na půdě a klíček ve tvaru čtyřlístku nosila Vilenka na krku. Byl to překrásný přívěsek ukovaný poctivou rukou kováře Mikeše. Čas plynul jako voda v potoce, mnohokrát se vystřídalo léto s jarem a zima s podzimem a z Vilenky vyrostla slečna plná lásky k přírodě a ke své rodině. Tatínek ji naučil střílet z luku, což byla pro ni velká zábava. Měla neuvěřitelně přesnou mušku a trefila i šišku na špičce Tobiášovy borovice. A to byla opravdu vysokánská borovice. Za toto nadání se postaraly hvězdy v den jejího narození a znamení zvěrokruhu, jež Vilence náleželo. V polovině prosince vládne Střelec a ten když zamíří, tak trefí do černého. Maminka ji zase naučila splétat tenoučké příze a hedvábné nitky do podoby krajkových šátků. Byly to šátky s lehkostí peříčka a s jemností chmýří pampelišek. Jako stvořené pro kouzelné lesní bytosti tančící za svítání na louce u lesa.

Vilenka s úžasem víly pozorovala při východu slunce, jak zlehka se vznáší v trávě plné rosy. Dala jim i svá jména. Jedna byla Pastýřka snů, druhá Básnířka a třetí Malířka duhových krajin. Každé z nich jeden šál upletla a darovala. Kapky ranní rosy rozsypané po šátcích se na slunci diamantově třpytily, až oči přecházely. Jednou k Vilence přitančila Pastýřka snů. Položila svůj šátek do trávy a foukla na kapičky rosy, ty rázem jakoby zmrzly a proměnily se v čiré lesklé korálky. Navlékla je na tenkou nitku a v ruce se jí vinul překrásný průzračný náhrdelník. Vložila jej Vilence do dlaní a pravila: „Tady máš od nás na oplátku také dárek. Dobře ho uschovej a bedlivě opatruj, má moc a sílu zachránit jeden život. Stačí fouknout a promění se v živou vodu.“ Od té doby jej Vilemína nosila na krku, stejně jako přívěsek s klíčem ve tvaru čtyřlístku.

Pokračování příště :-)